Kapky z historie Lokálů: Kramářská píseň o číšnici z Dlouhééé

15. ledna 2024 Autor: Lukáš Berný

Už jsme se v Kapkách z historie Lokálů podívali i do minulosti podniku v Dlouhé ulici a rozkryli legendu, podle které si jednou dal korbel chmeloviny v místním pivovaru samotný císař Karel IV. Tehdy jsme se spokojili se zjištěním, že tu existoval pivovárek ale fungoval za starých dob v místě dnešní pivnice také skutečný hostinec?

Ačkoliv bychom si podle základních pravidel žurnalistiky měli nechat pointu až na konec, prozraďme to hned v úvodu – ano, byl. Když jsme pátrali po důkazu, ukázalo se, že ho pro nás už bezmála před stoletím nevědomky objevil populární prvorepublikový novinář a spisovatel Eduard Bass. Probíral se tehdy starými písněmi, až ho jedna zaujala víc než jiné…

Když dlouhý táhneš lok…

Eduard Bass měl k pražským hospůdkám blízko. Nebyl sice takový pijan jako Jaroslav Hašek a možná neměl zmapovanou kdejakou zastrčenou vinárničku na levém i pravém břehu Vltavy jako Ignát Herrmann, ale i tak jich znal dost. A kupříkladu U Zlatého tygra, U Schnellů nebo U Medvídků patříval ke ctěným štamgastům, jaké si hostinští rádi předcházeli. Však také pan redaktor a spisovatel své oblíbené hospůdky mnohokrát zvěčnil ve svých pracích. Úsměvné noticky o tygrovském hostinském Skořepovi plnily odlehčenou rubriku Z denního života v Lidových novinách, vinárníkovi Petříkovi z Perštýna věnoval dojemný nekrolog, šantán U Medvídků zachytil ve fejetonech, slávu plzeňského Prazdroje (a pivnice U Schnellů) zase zvěčnil v básni dedikované americkému letci Chamberlinovi: 

Přec jenom v naší vlasti / má plzeňské svůj říz! 

Jen u nás pěna hustá / nahořklý věnčí mok

a zvolna, podle gusta / svůj dlouhý táhneš lok

Eduard Bass si navíc dobře uvědomoval, že hospoda je leckdy i místem, kde se rodí kultura a kde se svého času formovalo národní uvědomění. Jako když právě skrze hospůdky popisoval dobu Františka Palackého: „Mělo-li se jít k české Praze tehdejší, byl hostinský kvelb nejprostší a nejpřirozenější organizační jednotkou. Do klidných sousedských rozhovorů po denní práci nebylo těžko vnést jiskérky národního a politického zájmu, probudit ospalé sebevědomí, zaujmout výkladem věcí, které zvěstují velké a základní proměny v Evropě. Prostředí poskytovalo možnost úniku před policejními slídily, od vážného hovoru se mohlo hned přejít ve vtip, od debaty ke zpěvu.“

 

Švabach dosti pobledlý

A tak se není čemu divit, že důkaz o předchůdci Lokálu v Dlouhé ulici v pivovaru U Hrubého muže, který stával na místě dnešního domu, pro nás mimoděk objevil právě on. Když se totiž Eduard Bass probíral sbírkami Zemského archivu českého a hledal téma pro jeden ze svých článků do Lidových novin, zaujal jej špalíček ručně zapsaných lidových písní pravděpodobně z 18. století. „Psány jsou velmi pořádně, švabachem dosti už pobledlým, jehož čitelnost však víc trpí kuriosním pravopisem,“ píše Bass a dodává, že některé ze zachycených písní jsou velmi neumělé, dokonce nerytmické, sloky nepravidelné, a tudíž zcela nezpěvné, ale přesto (či právě proto) jsou si stylem velmi podobné. 

Proto Basse napadlo, že je do špalíčku skutečných sebraných písní vepsal neznámý zapisovatel a zároveň básník-textař amatér. Jeho tvorba sice postrádala vzletnost sebraných děl kolegů, ale zdá se, že psal upřímně a z vlastních zážitků. Alespoň tak působí píseň, která je pro nás z celé sbírky nejpodstatnější:

Malé žádám strpení / budu něco zpívat, 

že je v Praze jedna panna / tu nechci jmenovat, 

jméno její řezníkům / je všem dobře známo, 

sladovnickým, mlynářům / dobře povědomo.

Jde o jakousi sestřenici kramářských písní, jejíž obsah se sice občas noří do neprůhledných a neumělých lyrických forem, ale jež popisuje neopětovanou lásku zpěváka-textaře k jisté velmi oblíbené číšnici. Autorovi veršů se do srdce dostala také, nechce sice dívku jmenovat, ovšem nabízí jasnou indicii, kde dívku hledat: 

Chce-li někdo věděti / povím mu znamení, 

v Dlouhej třídě na rohu / stojí muž kamenný, 

ten je hrubý postavy / nemá žádné nohy, 

nahoře mezi okny / malovanej druhý. 

Tady už je pro nás píseň velice zajímavá. Autor totiž bezesporu popisuje dům U Hrubého muže ještě před přestavbou do současné podoby, tak jak ji znají hosté Lokálu Dlouhááá. A další verše dokazují, že při pivovaru opravdu fungovala i krčma. Nejprve se však zastavuje u oné femme fatale:

Není tuze veliká / prostřední persony, 

modré oči, tvářičky / jako růže červeny, 

pysky má korálové / kaštanové vlasy, 

bílej čepec na hlavě / má po všechny časy.

To už nám před očima vyvstává místní číšnice z masa a kostí, modrooká krasavice kaštanových vlasů. Eduard Bass úsměvně konstatuje: „Ačkoliv tento popis by sotva stačil na zatykač a složen je z oblíbených ingrediencí písničkové krásy, ten ‚bílej čepec na hlavě‘ přece jen neomylně prozrazuje, že jde o číšnici od Hrubého muže.“ Jenže teď už přichází drama, kvůli kterému náš autor-skladatel píseň skládá:

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Restaurace Lokál (@lokalcz)

Ráda mužský miluje / neb se myslí vdávat, 

mládenci začínají / hezky s ní zahrávat, 

na každého očima / jak jiskrama hází, 

jak jedni pryč odejdou / hned se k jiným sází.

Dyť to byl jenom špás

Nemrava jedna! Modrooká slečna se v dalších slokách vydává hledat budoucího manžela na tancovačky, tu flirtuje s mlynářskými hochy, tu s vojáčky v pudrovaných parukách, jen našeho skladatele nevidí a nevidí. On si ji namlouvá, chodí do jejího hostince, a právě u místního stolu se ji snaží získat pro sebe. Ale ona jen do sklepa pro pivo běhá, stoly uklízí, a očka pro něj nemá. Nakonec se z nešťastného zamilovaného dokonce stává svědek toho, jak se dívka zakouká do samotného hostinského (dá-li se tak soudit ze všech možných cupidů, amorů a Venuší, kterými se nyní text jen hemží). 

Vytáhne-li dost málo / ze šenkovny paty, 

jestli s ní kdo rozpráví / špehuje za vraty.

A nešťastná láska se u pěvce nakonec mění v kousavé rozuzlení, kterým si to básník s krasavicí kaštanových vlasů vyřídí:

Mnoho štěstí vinšuju / na ten stav manželský, 

vím, že chtějí proměnit / věneček panenský, 

od malička slejchám / pravdivý přísloví,

co je komu k libosti, že se s tím nespraví.

A aby snad nebyl nařčen z toho, že je celá jeho báseň či píseň dětinským vyřizováním účtů, přidává poslední strofu, ve které laskavé čtenáře i modrookou krasavici ujistí: tuze si to neberou, dyť to byl jenom špás.

A tak písnička z 18. století končí vlastně vesele. Zhrzený skladatel se zase odmiloval, a i když svým čtenářům nezanechal dílo právě vysoké umělecké hodnoty, roztomilým způsobem nám popsal krčmu u prastarého staroměstského pivovaru nesoucího název U Hrubého muže. Tedy dávný hostinec, jenž je pradědečkem dnešního Lokálu v Dlouhé.

Mohlo by vás zajímat
Kapky z historie Lokálů: Starci na chmelu U Zavadilů

Kunratický díl seriálu Lukáše Berného o historii Lokálů!

Více zde

 

 

5 podniků, kam si zajít pro chlebíčky. A nejen na silvestra!

Načíst další článek...