„Moji synové prakticky vyrostli v Lokále.“ Věrný host Radomír Sikora vypráví o zážitcích v restauracích Ambiente, kam chodí už 30 let
Lokál: Poctivá hospoda a pivo jako křen
Když se v mysli vrátíte o neuvěřitelných 30 let zpátky do Mánesky (pozn. red.: první restaurace Ambiente), vybavíte si, co vás tehdy přimělo přijít i podruhé, potřetí... a zůstat Ambiente věrný dodnes?
Kousek od Mánesky bydlela kamarádka, která vždycky básnila o tom, jak tam mají výborné steaky a tex-mex jídlo. Zlomová však pro mě v Mánesce byla jedna silvestrovská noc. Jedli jsme, hodovali, o půlnoci jsme vyšli ven a s námi i zaměstnanci. Popřáli nám šťastný nový rok a rozdali nám uzené s čočkou – mou nejoblíbenější luštěninou. Tím si mě získali. Chodil jsem tam rád, ale skutečným zvratem, mojí srdeční záležitostí, se stal až Lokál v Dlouhé.
Takže Lokál byla láska na první pohled?
Ten koncept mě doslova vystřelil z trenek. (smích) Často jsem tam bral rodinu, moji synové tam prakticky vyrostli. Vzpomínám si, jak jsme tam jednou byli s dvouletým synem, já si objednal polévku a řízek s bramborovým salátem – mimochodem kdyby v něm bylo víc hrášku, chutná úplně stejně jako od mé maminky. Říkal jsem si, že si malej jen zobne a já to dojím. No, syn to snědl celé a mně zbyla jen polévka.
Tuším, že tahle historka měla ještě dohru...
Ano! Napsal jsem to tehdy do e-mailu panu Karpíškovi. A když jsme později v Lokále slavili s kolegy Vánoce, dali jsme se do řeči s obsluhou a číšník se mě zeptal: „Vy jste pan Sikora? Váš e-mail máme v šatně vyvěšený jako motivaci.“ To mě ohromně potěšilo. Kvalita jídla, obsluhy a piva tam byla vždycky nejlepší.
Zůstal jste Dlouhééé věrný dodnes, nebo už máte jiné favority?
Dlouhááá už je na mě moc divoká a turistická. Dnes chodím spíš do Hamburku, a když je hezky, tak do Stromovky. V Kuželce jsem slavil padesátiny. No, pamatuju časy, kdy stál smažák v Lokálech 90 korun. Vždycky se dívám, na jaké jsme ceně dneska, to je důkaz, že stárnu. (smích)
A co další podniky mimo Lokál?
Mám rád Kantýnu a Čestr, z čehož jasně plyne, že jsem pivař. Občas zajdu i do Pizzy Nuova a do Kuchyně pro ten krásný výhled. Brazilské koncepty jsou taky fajn, ale vždycky se tam tak přejím, že z toho ve finále nic nemám. (smích) Dnes už preferuju jeden pořádný steak.
Změnilo se za ty roky vaše vnímání toho, kdo je štamgast?
Kolem roku 2010 jsem se tak v Dlouhééé opravdu cítil. Když jsem odcházel z tehdejší práce, kolegové zašli do Dlouhééé a od personálu pro mě získali diplom „Štamgast Lokálník“, zrovna nedávno jsem ho našel. Dnes už se tak nikde neoznačuju, ale ten pocit blízkosti tam pořád je. Třeba v Hamburku se známe s panem provozním, kývneme na sebe, prohodíme pár slov. Tenhle Lokál mám teď nejblíž. A v létě miluju Stromovku – tam se cítím jako na vesnici. Jdu s kamarády na oběd a najednou je pět nebo šest hodin... Kdybyste to natočili zrychleně, hosté se střídají jako příliv a odliv, a my tam pořád sedíme. (smích)
Restauraci dělají především lidé. Máte nějaký zážitek s personálem, na který nikdy nezapomenete?
Mám jeden, který mě opravdu dojal. Slavil jsem narozeniny v La Degustation a žena se zeptala obsluhy, jestli by bylo možné přinést mi k jídlu pivo z Lokálu naproti, protože ho mám tak rád. A oni tam pro něj opravdu zašli. To mi až vehnalo slzy do očí.
Obecně se mi líbí, že v Ambiente není cítit žádná pasivní agresivita. Zaměstnanci jsou usměvaví, a i když se něco nepovede – přece jen nejsme stroje –, umějí to vyřešit. Třeba omluvou nebo panákem hruškovice. Člověk se pak nebojí ozvat, když něco není perfektní, protože ví, že ho nikdo neodbude.
Jídlo je často nositelem vzpomínek. Máte nějaký pokrm, který vám okamžitě připomene konkrétní životní období?
Jednoznačně ten řízek s bramborovým salátem. Když jsem se rozvedl a neuměl jsem salát udělat, objednal jsem si v Hamburku na Vánoce dvacet porcí. Synové byli v šoku: „Táto, ty ses naučil salát?“ Musel jsem s pravdou ven: „Ne, mám ho z Hamburku.“ (smích)
Je naopak něco, co byste vzkázal do kuchyně, aby vařili častěji?
Luštěniny! Na tom se shodujeme s kolegy v práce: děláte je málo! Hrachová a fazolová kaše, čočka, ale třeba i játra s rýží – to jsou jídla, za kterými jsme byli z Václaváku schopni jet přes půl města. Hlavně vaše hrachová kaše je nejlepší na světě, tak na ni prosím nezapomínejte.
Kdybyste měl Ambiente napsat přání do dalších 30 let, co by v něm stálo?
Dělejte svou práci tak jako doposud a lidé budou šťastní. Baví mě sledovat vás, ať už je to soutěž o Zlatou pípu, nebo blog Jídlo a radost, kde se člověk dozví spoustu zajímavostí. Takže jen tak dál. A snad mi vydrží zdraví, abych si toho piva v Lokále ještě hodně užil.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
