Na lidskost musí být čas vždycky, i když dvůr praská ve švech, říká manažerka Dvou kohoutů Ivana Kubíčková
Dva kohouti: Pivovar s výčepem
Ivano, je večer u Kohoutů, frmol jako obvykle. Dlouhá fronta, výčep jede na plné obrátky. Jak v tomhle chaosu poznám, že tým za výčepem šlape nejen profesionálně, ale že je jim spolu dobře?
Poznáš to podle toho, že komunikace teče. Zaměstnanci spolu komunikují konkrétními posunky, které tu mají vymyšlené na každé pivo. Každý ví, co má dělat. I přesto, že je to tu občas šílenost, funguje mezi námi chemie. Dokážeme i během směny dělat vtípky a baví nás to. Zároveň si myslím, že se uvolněná atmosféra za výčepem přenáší k hostům.
Jak zvládáte udržet tempo, když směna trvá 12 hodin? To musí být fyzicky náročné.
Někdy je to fakt makačka, zvlášť v sezoně, kdy se střídají různé peaky. My jsme tu všichni výčepáci – kromě pár letních brigádníků všichni čepují a všichni dělají všechno. Abychom to zvládli, střídáme se na jednotlivých postech. Když se někdo delší dobu nevymění, zasáhne manažer, protože stát X hodin u čepování nebo u mytí není dobré, je třeba ten pohyb točit. Mám tu úžasné tři manažery směny – Moniku, Martina a Iva. Ti jsou moje „prodloužené všechno“ a právě oni tvoří tu dobrou atmosféru v týmu.
Mluvíme o tom, že to mezi vámi musí klapat. Jak se ale vaše interní chemie konkrétně „přelije“ přes výčep k hostovi? Co dostane navíc?
Pohodu. Máme tu hodně štamgastů a jsou to různorodí lidé, stejně jako v každé dobré hospodě. Mně se líbí naše pojetí štamgastství v tom, že je nenucené. Nikdo si nic nenárokuje. Občas mám pocit, že se někde štamgastství ubírá směrem „tohle je moje židle“, ale tady to probíhá tak, že se lidi navzájem znají a výčepák si s hostem pokecá. Nesouvisí to s vlastním půllitrem nebo místem na sezení, je to ve vztahu. V tom, že tady štamgast může být a sdílí chvíli s personálem.
Záchranný kruh se hází před směnou
Když vidíš, že toho mají výčepní plné kecky, co uděláš? Máš nějaký manažerský „záchranný kruh“, způsob, jak do nich znova napumpovat energii?
Všechno, co člověk dělá s týmem, je vlastně příprava na těch pár hodin, kdy přijde největší byznys. Můj záchranný kruh je to, co se děje předtím. Že lidi přijdou do práce rádi, mají v pohodě přípravu, sednou si před směnou, řeknou si, co je čeká, jestli jsou nějaké změny nebo akce. Společně se naladí, ochutnají pivo, dají si dobré jídlo z Bufetu nebo z Lokálu. Díky téhle pohodě před startem pak všichni vědí, že i když přijde náročná směna, nikdo se z toho nezhroutí, protože večer to zase skončí.
Máte nějaké další týmové rituály, které fungují jako ventil?
Můj tým je věkově i lidsky různorodý, ale všechny nás pojí dobré pivo. To nás stmeluje i během nepracovního dne. Většině z nás vyhovuje drink po práci a často zůstáváme tady, protože v okolí už stejně nic jiného otevřeného není. (smích) Ale v neděli občas chodíme na náš „stmelovák“ do Pultu. Taky jezdíme alespoň jednou ročně celý tým na teambuilding. Buď někam do pivovaru, nebo na wellness, abychom si od piva trochu odpočinuli. A taky obrážíme pivní festivaly.
Zmínila jsi teambuilding. Máte i nějakou pracovní činnost, která vás dokáže nečekaně stmelit?
Určitě. Po celý rok vaříme kyseláče a náš přístup je: „Pojďme to vařit z čerstvého ovoce.“ Takže když je sezona švestek, rybízu nebo borůvek, zelinář nám přiveze hromady ovoce a my ho musíme společně obrat a vypeckovat. To je vlastně taky teambuilding, i když fyzicky náročnější. Je ale fakt, že u společné práce si popovídáme jinak než za výčepem.
Vybavíš si moment z poslední doby, kdy sis řekla: „Jsem hrdá na to, jak se k sobě zaměstnanci zachovali“ Nějakou situaci, kdy se vzájemná podpora ukázala v praxi?
Napadá mě naše týmová vánoční večeře. Každý přiložil ruku k dílu po svém: někdo upekl cukroví, jiní připravili přílohy k masu, další vymyslel kvíz… a měli jsme i secret Santu. To jsme si užili společný čas na jedničku.
Skok z velkého provozu do menšího
Vřelost se těžko trénuje, tu v sobě člověk buď má, nebo nemá. Podle čeho si vybíráš lidi do týmu, aby ti tuhle křehkou „chemii“ nenabourali?
Teď už je to mnohem snazší, mám s nabíráním lidí desetiletou zkušenost, ale samozřejmě se pravda vždycky ukáže až v praxi – proto existuje zkušební doba. Snažím se o různorodost a potřebuju vidět spíš chuť do práce než jen „suché“ zkušenosti. I když balanc je nutný, výčep nemůže být plný samých nováčků. Ale nakonec je pro mě nejdůležitější, abych z toho člověka cítila dobrou energii.
Co ti dokáže zlepšit den?
Mám ráda, když se mě kolegové zeptají, co mě dnes čeká nebo co budu dělat doma. Když se zkrátka nebavíme jen pracovně, ale i kamarádsky. Taky mi udělá radost, když se lidé z týmu domluví a vyrazí spolu na večeři nebo si navzájem pomáhají, třeba se stěhováním. To je pro mě důkaz, že to funguje.
Je něco, co ses, pokud jde o vedení lidí a vřelost, naučila až léty praxe?
Oči mi otevřel přechod z velkého týmu do menšího. V Lokálu Dlouhááá jsem měla jako personální manažerka na starost sto lidí, kdežto u Kohoutů je nás dvacet. To je obrovský rozdíl. Tady jsem se musela víc „odhalit“ a otevřít, protože věci, které fungují „tabulkově“ pro velký tým, tady nefungují.
Co bys poradila manažerům jiných podniků, kteří mají pocit, že ve špičce není na lidskost čas?
Musí se sebevzdělat. (smích) Na lidskost a vřelost totiž musí být čas vždycky.
Den se sládkem u Dvou kohoutů
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
